Hřebenatka labradorská

Hřebenatka labradorská (Placopecten magellanicus, angl. sea scallop) zvaná také obrovská patří k asi 20 komerčně využívaným druhům čeledi hřebenatkovitých, která čítá kolem 300 druhů. Má z nich největší hospodářský význam. Vyskytuje se v severozápadním Atlantiku od kanadského Labradoru po americkou Karolínu, velmi sporadický výskyt byl zjištěn ve Středozemním moři. Nejkvalitnější hřebenatky žijí v chladnějších vodách, dospělým exemplářům vyhovuje teplota vody kolem 10 °C. Živí se planktonem a organickými zbytky z vody. Hřebenatky se loví po celý rok nejčastěji pomocí vodních bagrů. Pracuje se na rozšíření jejich chovu v akvakultuře –velkých pokroků dosáhli zejména ve východní Asii.

Hřebenatka labradorská

Palopecten mangellanicus

Sezónnost: ne

Původ: Tichý oceán

Metoda lovu/chovu: drapáky

Velikost: 10-20 ks / kg

Tučnost: nízká

Znaky

Hřebenatky mají ze všech mušlí nejdekorativnější schránku a jsou si navzájem velmi podobné. Spodní plochu a vrchní vypouklou lasturu zdobí žebrování (na vrchní straně výraznější). U spojení obou mají tzv. ouška, jež jsou u této hřebenatky rovnoměrně tvarovaná. Vrchní strana je růžovočervená, spodní smetanová či bílá. Okrouhlá a hojně žebrovaná schrána dorůstá do velikosti až 25 cm.

Využití

Kromě světlého masa mlžů nazývaného „oříšek“ se v kuchyni používají jejich vajíčka. Stejně jako u humrů se jim říká „corail“ podle korálové barvy získané vařením. Samotný dospělý mlž může měřit mezi 3–4 cm. Maso se vaří, smaží na másle nebo griluje, často bývá součástí omáček na těstoviny. Základem úspěchu je rychlá úprava, aby maso neztuhlo. Bez využití nezůstanou ani růžovočervené vrchní schránky, které se prodávají i samostatně. Dá se v nich zapékat (hřebenatky se v lastuře často gratinují) nebo je využít k servírování předkrmů.