Břitka atlantská

Břitka atlantská (Ensis directus, angl. Atlantic razor clam, Atlantic jack-knife clam) původně pochází z amerických a mexických vod, z pobřeží severní části Atlantického oceánu od Kanady k Jižní Karolíně. Zřejmě pomocí lodí byla zavlečena i do Evropy. Břitkám vyhovuje písčité či bahnité dno, do nějž se umějí s překvapivou rychlostí (1 cm za vteřinu) zavrtávat až do hloubky 70 cm. Jejich pohyb dokonce inspiroval vědce z Massachusetts Institute of Technology k vývoji robotických kotev. Hlavní sezona břitky atlantské trvá od července do září.

Břitka atlantská

Ensis directus

Sezónnost: ne

Původ: SV Atlantik

Metoda lovu/chovu: drapáky

Tučnost: nízká

Znaky

Název břitkovitých mořských mlžů vychází z jejich podlouhlého, mírně zahnutého tvaru připomínajícího břitvu či jiný nástroj s břitem. U břitky atlantské jménu dokonale odpovídá i dlouhý tvar, ostrý okraj skořápky a barva lastury připomínající dřevo. Na šířku měří kolem 2,5 cm, na délku zhruba 18 cm. Obě části skořápky jsou spojeny elastickým vazem, který umožňuje rychlé otevírání a zavírání lastury, což se spolu se silnou nohou mušle podílí na jejích enormních pohybových schopnostech.

Využití

MAKRO prodává břitky atlantské živé. Skladují se při teplotě od 2 do 6 °C a vzhledem k tomu, že se během života zahrabávají do písku, je třeba z nich před přípravou dostat všechny jeho zbytky. Poslouží k tomu hluboký talíř položený dnem vzhůru do velké mísy. Na něj položené břitky se zalijí studenou vodou se lžičkou mořské soli a talíř se uloží na 1 hodinu do chladu. Všechen písek obsažený v mušlích se vyplaví pod talíř. Pevné bílé a nasládlé maso je vynikající grilované, pečené na plechu i s lasturami, vařené v páře, dušené či smažené na másle. Hodí se rovněž do omáček na těstoviny. Při žádné úpravě nezklame chuťová kombinace s česnekem, špagetovou tykví, šalotkou či bazalkou.